Můj příběh

O TANCI, ZPĚVU A POSPOLITOSTI

Pocházím z Valašska, z rodiny, kde se hodně zpívalo.

Zezačátku jsme žili v jednom domě s prarodiči. Babička zpívala, teta zpívala. Zpívalo se při práci na poli i při domácích pracech, při oslavách, v kostele. Poslouchalo se rádio s BROLNem (Brněnský orchestr lidových nástrojů), v neděli po obědě pohádka a po ní chvilka pro vážnou hudbu.

Když jsme se odstěhovali do vlastního domu, zpívali jsme s tatínkem u nádobí.

Mám v sobě ten otisk důvěrného spolu-bytí.

Sama jsem pak zpívala dětem ukolébavky, zpívali jsme s prvním mužem, když jsem vařila nedělní oběd. ... Nelad v partnerství a pozdější rozvod utnul zpěv a vzájemné důvěrné spolu-bytí skončilo. Vzala jsem vážně manželovo konstatování, že "zpívám hezky ale dlouho". A nezpívala jsem si možná 5 - 8 let. Také mi v té době do zpěvu nebylo. 

Celou dospělost jsem žila v Praze, daleko od původní rodiny. 

Přesto to byl právě společný zpěv, který nás jemně spojoval (jak to stále vnímám), pokud k němu byla příležitost.

Tím nejdojemnějším a nejsilnějším okamžikem byla pro mne chvíle, kdy jsme v době vánoc zpívali s mým tatínkem ADESTE FIDELES.

V té době už byl hodně starý, v "jeho" kostelním sboru toto zpívali, a já jsem tuto píseň zpívala se "svými" jogíny a se svým mužem.

Najednou všechny reálie byly nepodstatné, protože byla jen krása vzájemného setkání.

Souzněli jsme v jedné melodii, byli jsme vedle sebe, dívali jsme se do očí. Byli jsme spolu. 

Kontakt: dana@danajirkalova.cz